Evropský soud pro lidská práva nedávno vynesl dva rozsudky týkající se porušení článků 3 a 5 Úmluvy u žadatelů o azyl v Maďarsku a Rusku. Zatímco tábor obehnaný ostnatým drátem, ze kterého vede cesta ven, ale už ne zpět dovnitř, nebyl vyhodnocen coby zařízení omezující osobní svobodu, zalidněná letištní hala již ano - stěžovatelé se z ní totiž nemohli dostat pěšky.

Maďarské úřady: Hrozící nebezpečí by bylo třeba doložit

Dva občané Bangladéše, Ilias Ilias a Ali Ahmed, v roce 2015 požádali o azyl na srbsko-maďarských hranicích. Ve stejný den, kdy podali své žádosti, byly obě zamítnuty a bylo jim přikázáno Maďarsko opustit. Po odvolání čekali na přezkum žádostí  23 dní v tzv. tranzitní zóně.

Pod tímto pojmem („zóna”) se přitom skrývá tábor obehnaný čtyřmetrovým plotem s ostnatým drátem, hlídaný příslušníky policie i armády, který disponuje elektřinou a teplou vodu, avšak nikoliv přístupem k internetu či k jiné platformě pro komunikaci s vnějším světem. Dle tvrzení stěžovatelů se jim nedostávalo ani zdravotní péče. Jedinou možností, jak zónu opustit, bylo odejít do Srbska, odkud stěžovatelé přišli. Tím by se však vzdali nejen svého nároku v probíhajícím odvolacím řízení o udělení azylu, ale vystavili by se i hrozbě deportace do třetí země, kterou rovněž prošli během své cesty (např. Severní Makedonie či Řecka).

Důvodem zamítnutí jejich prvotní žádosti přitom bylo, že v žádném z těchto států nepožádali o azyl, přestože k tomu měli příležitost a tyto státy byly maďarskými autoritami považovány za bezpečné. Podle názoru stěžovatelů Srbsko definici bezpečné země nesplňovalo, pro takové tvrzení nicméně nedokázali maďarským úřadům sdělit žádné konkrétní důvody, přestože jim pro jejich uvedení vymezily třídenní lhůtu. Odvolací soud původní verdikt potvrdil a týž den byli oba stěžovatelé eskortováni do Srbska.

Když lze odejít, není to vězení

U Evropského soudu pro lidská práva (dále „Soud”) se stěžovatelé domáhali uznání, že převozem do Srbska byla porušena jejich práva zaručená článkem 3 Úmluvy, neboť dle jejich názoru neexistovala žádná záruka, že je tento stát přijme a zabezpečí. Namítali rovněž porušení článku 5, neboť jejich zadržení v tranzitní zóně mělo podklad pouze v nejasném a nekonkrétním zákonném ustanovení a především nikdy neobdrželi žádné soudní rozhodnutí o umístění do detence. Definici detence pak podle nich zóna splňovala tím, že se nedala bez vážných následků opustit – odchod byl volný jen směrem do Srbska, odkud by se již nemohli vrátit zpět.

Nezáleží na tom, co za dveřmi je - důležité je, že jsou otevřené

Základní otázky pro Soud tedy zněly následovně: Lze považovat zemi za bezpečnou, aniž by byla úroveň její bezpečnosti přezkoumána ve vztahu ke konkrétním stěžovatelům? A hraje odpověď na tuto otázku roli v tom, zda tranzitní zóna představovala detenční zařízení? Je možnost svobodně odejít do země, ve které vám může hrozit nespecifikované nebezpečí, stále svobodnou možností odejít?

Senát čtvrté sekce Soudu v březnu 2017 na obě otázky odpověděl ve prospěch stěžovatelů. Velký senát se však v nedávném rozsudku s jeho závěry ztotožnil jen částečně. Dle jeho názoru Maďarsko nedodrželo své závazky vyplývající ze článku 3, když nepodrobilo analýze možná nebezpečí, která stěžovatelům mohla hrozit v případě jejich nuceného přesunu do Srbska. A to nezávisle na tom, zda jim nebezpečí opravdu hrozilo. Zjednodušeně se tedy dle Soudu nelze spokojit se závěrem, že země je vždy bezpečná, pokud ji obvykle za bezpečnou považujeme a stěžovatelé neuvedou konkrétní důvody, proč je tomu v jejich případě jinak.

Tento fakt však nehraje dle Soudu roli pro určení, zda tranzitní zóna byla detenčním zařízením ve smyslu článku 5 Úmluvy. Odejít do Srbska totiž fyzicky možné bylo, a to tak jednoduše, že stěžovatelům stačilo doslova udělat pár kroků. V takovém postupu jim nejenže nikdo nebránil, ale především pro něj nepotřebovali součinnost žádné třetí osoby, která by jim musela vydat povolení či by vyžadovala poplatek. Nejednalo se tedy o detenci a pro umístění do zóny tak nebyl Úmluvou vyžadován zákonný podklad.

Odejít pěšky je levnější a jednodušší, než letět letadlem

Tento zdánlivý detail je dle Soudu velmi důležitý, neboť právě v podobě praktické možnosti opuštění místa zadržení se případ liší od jinak velmi podobného, rovněž v nedávné době rozhodnutého případu A. Z. a ostatní proti Rusku. Žadatelé o azyl převážně blízkovýchodního původu byli drženi na moskevském letišti Šeremetěvo poté, co neúspěšně žádali o azyl v různých státech. Několik měsíců přespávali na matracích v zalidněné letištní hale bez přístupu k čerstvému vzduchu, hygienickým pomůckám či jakékoliv lékařské péči a bez možnosti volně se pohybovat. Opustit letiště přitom mohli pouze zakoupením letenky a odletem pryč – ruské úřady stěžovatelům zabraňovali ve vstupu na území Ruska,  ale nikoliv v odletu jinam. Požadavek zaplacení poplatku a organizace vlastní cesty však Soud považoval za natolik náročný, že se dle jeho názoru již nejednalo o možnost svobodně odejít.  

 

Zdroje

Evropský soud pro lidská práva. 21. 11. 2019. Rozsudek Velkého senátu ve věci Ilias a Ahmed proti Maďarsku. Štrasburk: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-198760

Evropský soud pro lidská práva. 21. 11. 2019. Rozsudek Velkého senátu ve věci Z. A. a ostatní proti Rusku. Štrasburk: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-198811

Evropský soud pro lidská práva. 14. 3. 2017. Rozsudek ve věci Ilias a Ahmed proti Maďarsku. Štrasburk: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-172091

Stoyanova, Vladislava.The Grand Chamber Judgment in Ilias and Ahmed v Hungary: Immigration Detention and how the Ground beneath our Feet Continues to Erode. 23. 12. 2019. Strasbourg Observers: https://strasbourgobservers.com/2019/12/23/the-grand-chamber-judgment-in-ilias-and-ahmed-v-hungary-immigration-detention-and-how-the-ground-beneath-our-feet-continues-to-erode/

Fotografie

[1] Uprchlický tábor na jihu Maďarska. Szeged refugee camp, Southern Hungary, autor: Martin Leveneur, 12. září 2015, zdroj: Flickr, CC BY-ND 2.0.