V osmdesátých letech minulého století jsem byl malé dítě. Jeden z mých raných zážitků se vztahuje k časopisu plnému nádherných fotografií dalekých krajin, který nám každý měsíc chodil poštou – National Geographic. Jednou však nepřišel.



Pamatuji si tu úctu vždycky, když jej táta vyzvedl ze schránky a poté doma rozbalil. Byl krásný. Někdy měl po cestě rozbitý hřbet, tak jej slepoval. Pak jsme si jej prohlédli. Tehdy mě nezajímal anglický text, kterému jsem stejně nerozuměl, ale fascinovaly mě obrázky krajin, jako byly stolové hory ve Venezuele, obrovská pískovcová skála uprostřed Austrálie a spousta jiných.





Ten časopis nebyl v Československu k dostání, ale mí rodiče nějak zařídili, aby nám jej odněkud ze Západu posílali. Jeden měsíc však nedorazil. Táta říkal, že tam asi psali něco o Československu, tak ho na hranicích nepustili. Zanedlouho ale přišel listopad 1989 a vše se změnilo. National Geographic odebírají rodiče dodnes, na chybějící číslo si ale po následující desetiletí nikdo z nás nevzpomněl.



V červnu tohoto roku jsem byl několik dní v Haagu a jedno dopoledne jsem měl volné. Tak jsem se šel projít s tím, že si najdu nějaké pěkné místo, kde se v klidu nasnídám. Šel jsem kolem útulně vypadající kavárny s názvem Bookstore, tak jsem se podíval dovnitř a zeptal se servírky, jestli dělají nějaké poctivé snídaně. Ona říkala, že bohužel ne, hlavně kafe… Tak jsem poděkoval a rozloučil se.



V tu chvíli mně však pohled přejel přes interiér kavárny a obsah jejích polic s knihami. Pohled se mi zastavil na několika dlouhých řadách zlatavých hřbetů, které jsem velmi dobře znal. Ihned jsem si uvědomil, že se v nich musí skrývat několik desítek let a hlavou mně probleskla zvědavost.



Hlad šel tedy stranou, objednal jsem si kávu a začal hledat. Sice jsem věděl, který výtisk nám tehdy nepřišel, ale těch několik set časopisů nebylo seřazeno podle let a trvalo tedy docela dlouho, než jsem jej našel. Sednul jsem si a začal listovat… Zastavil jsem se u posledního článku nazvaného Slovakia’s Spirit of Survival. Téměř třicetistránkový článek doprovázený fotografiemi ze slovenského venkova pojednával o národu, který si i přes několik staletí cizí nadvlády dokázal udržet svoji kulturu, jazyk a tradice.



Z kavárny jsem odcházel s pocitem spokojenosti, že se mi naše malá záhada osmdesátých let objasnila. Myslel jsem na to, jak dnes bereme absenci kontrol toho, co vidět a číst smíme a co nikoliv, jako samozřejmost. Jako první mě napadlo, že je to špatně, protože je taková netečnost nebezpečná. Jenže současně jsem tomu i rád, protože se u nás věci tolik zlepšily – a je krásné si na to zvyknout.