V květnu vydal Evropský soud pro lidská práva rozsudek zabývající se porušením povinnosti členského státu řídit se jeho konečným rozsudkem. Jedná se o historicky první rozsudek tohoto typu, což ho dělá významným pro další vývoj judikatury Soudu v této oblasti.

Rozsudek Ilgar Mammadov proti Ázerbájdžánu vychází z článku 46 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv („Úmluva“), který se zabývá závazností a výkonem rozsudků Evropského soudu pro lidská práva („Soud“). Každá smluvní strana má povinnost řídit se konečnými rozsudky Soudu. Na výkon rozsudků dohlíží Výbor ministrů, který se může obrátit na Soud v otázce, zda se určitá smluvní strana Úmluvy skutečně řídí konečným rozsudkem ze Štrasburku. 

Předmětné ustanovení by Výbor ministrů měl využívat jen v ojedinělých případech a měl by předem varovat dotčenou smluvní stranu (tedy daný stát). Pokud Soud na základě podnětu Výboru ministrů shledá porušení povinnosti ze strany tohoto státu, je případ následně předán zpět Výboru ministrů, který má za úkol přijít s opatřeními, jež mají být posléze uvedena do praxe.

Pozadí případu Mammadov proti Ázerbájdžánu

Případ se k Soudu poprvé dostal již v roce 2013. Známý opoziční politik Ilgar Mammadov podal stížnost kvůli svému umístění do vazební věznice. Uvedl, že jeho zadržení a obvinění byly v rozporu s Úmluvou. Ještě před vynesením rozhodnutí Soudu byl v březnu 2014 odsouzen k sedmi letům odnětí svobody. 

V květnu 2014 Soud vydal rozsudek, kde shledal porušení Mammadovova práva na svobodu zakotveného v článku 5 společně s článkem 18 Úmluvy, který zaručuje, že omezení práva nebude využíváno k jinému účelu, než k tomu, pro který je určeno. Podle Soudu neexistovalo odůvodněné podezření pro Mammadovovo zadržení. To mělo spíše politickou motivaci – mělo jej umlčet, případně potrestat ho za to, že kritizoval vládu. V době, kdy Soud rozsudek vydal, už ale Mammadov nebyl zadržen, nýbrž odsouzen. Rozsudek navíc pouze deklaroval porušení práv a neobsahoval žádné upřesnění toho, jaké formy nápravy jsou v tomto případě potřeba, aby stát dostál svým závazkům dle Úmluvy.

Přezkoumání Výborem ministrů

Výbor zkoumal výkon rozsudku poprvé v prosinci 2014 a vyzval Ázerbájdžán, aby Ilgara Mammadova bez odkladu propustil. Stát však výzvě nevyhověl a uvedl, že rozsudek mu povinnost Mammadova propustit neuložil. Výbor ministrů si za svým rozhodnutím stál, a když Ázerbájdžán ani po třech letech výzvě nevyhověl, obrátil se na Soud a zahájil proces výkonu rozsudku podle článku 46 Úmluvy pro situace, kdy stát neplní své povinnosti.

Role Soudu v řízení o porušení povinnosti

Vzhledem k tomu, že jde o první řízení o porušení povinnosti, které Výbor ministrů inicioval, rozhodl se Soud v rozsudku vysvětlit svou roli v tomto řízení. Soud uvedl, že Výbor je orgán, kterému přísluší kontrolní role a že řízení o porušení povinnosti nemá narušit vzájemnou rovnováhu mezi Soudem a Výborem ministrů. Otázka, zda smluvní strany Úmluvy jednají v souladu s rozsudky, totiž spadá mimo pravomoc Soudu, pokud není položena v rámci řízení o porušení povinnosti. Nicméně, právě v takovém řízení je pak úkolem Soudu provést konečné právní posouzení otázky, zda stát jedná v souladu s rozsudkem. 

Soud přitom musí vzít v potaz všechny aspekty řízení před Výborem ministrů, včetně  uvedených opatření. Soud provede posouzení s patřičným ohledem na závěry Výboru ministrů z kontrolního řízení, postoj vlády smluvní strany Úmluvy a podání oběti porušení práv Úmluvy. Soud musí v kontextu řízení o porušení povinnosti rovněž identifikovat právní závazky vycházející z konečného rozsudku, jakož i jeho závěry a smysl, aby mohl určit, zda stát porušil své závazky dle Úmluvy. Soud rovněž uvedl, že okamžikem, od kterého má zkoumat, zda stát porušil své závazky dle Úmluvy, je chvíle, kdy mu Výbor ministrů předloží žádost o přezkoumání povinnosti řídit se konečným rozsudkem.

Porušení povinnosti řídit se konečným rozsudkem

K samotnému případu Ilgara Mammadova Soud uvedl, že ve svém konečném rozsudku pouze shledal porušení práva a explicitně v něm neuvedl, jakým způsobem se má stát zachovat. To však není pro otázku, zda Ázerbájdžán porušil svou povinnost řídit se konečným rozsudkem, rozhodné. Klíčové je, zda opatření přijatá státem byla v souladu se závěry a smyslem rozsudku. 

Soud dále v konečném rozsudku shledal, že státní orgány jednaly pouze proto, aby umlčely stěžovatele. Z toho vyplývá, že pokud Soud shledal porušení zákazu zneužití omezení práv a práva na svobodu v konečném rozsudku, byla zneplatněna veškerá činnost vycházející z uložení obvinění. Následné odsouzení stěžovatele tedy nebylo platné. Soud se postavil na stranu Výboru ministrů a shledal, že jediným logickým závěrem ze strany státu mělo být vyloučení veškerých obvinění nebo důsledků těchto obvinění. Soud dále uvedl, že státy mohou namítnout neschopnost zřídit nápravu dle obecného mezinárodního práva, ale Ázerbájdžán ve svých podáních tuto neschopnost nenamítal.

Význam rozsudku pro budoucí spory

S ohledem na skutečnost, že se jedná o historicky první rozsudek v řízení o porušení povinnosti řídit se konečným rozsudkem, jde bezpochyby o důležitý a symbolický krok ze strany Soudu. To ovšem není jediné, co rozhodnutí v tomto případu přineslo. Soud potvrdil, že i když v rozsudku explicitně neuvede, jakým způsobem má stát, který porušil práva stěžovatele vycházející z Úmluvy, zjednat nápravu, může Výbor ministrů nápravu vymáhat v podobě uvedení do předchozího stavu (v tomto případě propuštění stěžovatele). 

Navíc Soud shledal, že propuštění z vězení jako náprava v podobě uvedení do předchozího stavu nemůže být odmítnuta, pokud jsou odsouzení založena na obviněních, u kterých Soud rozhodl, že porušují zákaz zneužití omezení práv dle Úmluvy. Toto odůvodnění má potenciál přimět státy k tomu, aby se i přes absenci výslovně uloženého způsobu nápravy řídily konečným rozsudkem Soudu a nápravu zjednaly co nejdříve bez předchozí výzvy Výboru ministrů. 

 

Zdroje

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ilgar Mammadov proti Ázerbájdžánu ze dne 29. května 2019, č. 15172/13 (http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-193543).

Başak Çalı. No Going Nuclear in Strasbourg. Verfassungsblog. 30. května 2019 (https://verfassungsblog.de/no-going-nuclear-in-strasbourg/).

Fotografie

Evropský soud pro lidská práva, autor: © ECHR-CEDH Council of Europe, zdroj: Council of Europe.