Přestože se v posledních letech vedou veřejné debaty o rovných příležitostech žen a mužů, problému domácího násilí a násilí na ženách není nadále ze strany veřejnosti věnováno příliš pozornosti. Silné emoce naopak vzbuzuje Istanbulská úmluva Rady Evropy, kterou Česká republika podepsala roku 2016, dodnes ji však neratifikovala. O tom, co by její ratifikace přinesla právě v oblasti domácího násilí a násilí na ženách, diskutovali v Brně zástupci vládního a neziskového sektoru. 

Oběti domácího násilí v České republice

Česká republika zůstává vedle Maďarska, Slovenska nebo Moldavska jedním z posledních členů Rady Evropy, kteří Istanbulskou úmluvu neratifikovali. Ačkoliv profesorka Helena Válková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva, její ratifikaci prosazuje, je podle ní důležité věnovat dostatečný čas a pozornost veřejné debatě. A to tak dlouho, jak to bude společnost potřebovat. K tomu má přispět právě série odborných besed pořádaných po České republice ve spolupráci s místními neziskovými či akademickými organizacemi. 

Proběhlou besedu v Brně mělo tu čest spoluorganizovat Centrum pro lidská práva a demokracii. V rámci panelu vystoupili odborníci, kteří se věnují domácímu násilí a násilí na ženách po stránce právní, i ti, kteří přichází do kontaktu přímo s jeho obětmi. Právě při identifikaci obětí je třeba volit velmi citlivou optiku a postupy, jak uvedla Kristýna Pešáková z Nesehnutí. Problémem totiž zůstává fakt, že domácí násilí se týká jak žen, tak i mužů. Nicméně u mužské populace dochází nejčastěji k projevům studu a zahanbení a oběti tak nevyhledají potřebnou pomoc. 

Stejně tak zůstává v plenkách pomoc dětským obětem, dodala Jana Levová, ředitelka krizového centra Spondea. Dle jejího mínění je tato skupina stěžejní pro budoucí eliminaci domácího násilí, protože jeho pachatelé jsou zpravidla ti, kteří jej sami zažili.

Prevence domácího násilí a pomoc obětem

Potírání tohoto typu násilí je pak také základem zmiňované Istanbulské úmluvy, kterou Česká republika již podepsala, prozatím ji však neratifikovala. Neexistuje na ni totiž jednotný názor ani v Poslanecké sněmovně, ani mezi širokou veřejností. Helena Válková ze svých zkušeností například uvádí, že mezi nejčastější obavy patří strach o „tradiční národní zvyklosti“, jako je mrskání pomlázkou o Velikonocích a podobně. Vedle toho podle ní stojí také strach, že by se snad ve školách nesmělo říkat „maminka“ a „tatínek“, ale „rodič jedna“ a „rodič dva“.

Přesto je však třeba si uvědomit také skutečnost, kterou zmínil Petr Polák, vedoucí odboru rovného zacházení Kanceláře veřejného ochránce práv, a to, že lidé stále přesně neví, čeho se Úmluva týká. Odkazuje tak na šetření Centra pro výzkum veřejného mínění z konce roku 2018. V jeho očích Úmluva zastává silné konzervativní hodnoty, jako je ochrana rodiny a ochrana slabších, což by měly být pádné argumenty, pro její ratifikaci. 

Stejně tak je dle odborníků třeba pamatovat na vzdělávání v oblasti rovnosti. Vzdělávací systém by podle Pešákové měl být tím, který bude tvořit základ pro prevenci takového jednání. 

Mezinárodní závazky a vnitrostátní lidskoprávní standard

Úmluva explicitně zmiňuje nutnost existence mechanismu, který by pomohl obětem domácího násilí, aniž by bylo nutné zahájit trestní stíhání jeho pachatele. Vladimír Vedra, vedoucí brněnské pobočky Bílého kruhu bezpečí a příslušník Policie ČR zmiňuje, že v tomto ohledu se již nyní Česká republika snaží dosahovat maxima. Poslední výjimku tvoří pouze oběti trestného činu obchodování s lidmi. 

Přijetí Úmluvy by však na legislativu kladlo tlak dále situaci zlepšovat a zvyšovat relevantní lidskoprávní standardy. Mimo to by dle jeho názoru Česko mělo dostát svým závazkům, ke kterým se přihlásilo již podpisem Úmluvy, stejně jako vkročit do „lepší společnosti v rámci Evropy“. 

S tímto názorem se ztotožňuje také Petr Polák, který pouze dodal, že ratifikace je v jeho očích jakousi pojistkou. Pojistkou toho, že ať přijde kterákoliv další vláda, nebude slevovat z nastavených lidskoprávních standardů a bude i nadále věnovat pozornost těmto palčivým společenským problémům. Vzhledem k tomu, že v posledních letech v Evropě vidíme případy ustupování z některých standardů, domnívá se tak, že je ratifikace skutečně důležitým krokem. 

 

Fotografie

Beseda, zdroj: Úřad vlády ČR, odbor rovnosti žen a mužů

22. 10. 2019   Veronika Čáslavová

Veronika is currently a student of International Relations and Security and strategic studies at the Faculty of Social Studies at Masaryk University. She has spent two months at the Embassy of the Czech Republic in Paris as an intern. She was also a part of the student section of the International Institute of Political Science for three years.