Tip měsíce z Bulletinu

Žádosti občanů třetích zemí o pobyt za účelem sloučení rodiny musí být meritorně posouzeny i v případě, že se na žadatele vztahuje zákaz pobytu na území. Tak na začátku května rozhodl Soudní dvůr Evropské unie. Rozsudek může ovlivnit i českou právní úpravu, kterou v současnosti posuzuje Ústavní soud.

Počátkem května tohoto roku vydal Soudní dvůr Evropské unie (dále jen Soudní dvůr EU nebo SDEU) zajímavý judikát týkající se evropského migračního práva. Ve věci C-82/16 K. A. a další rozhodl, že žádosti o sloučení rodiny musí být meritorně posouzeny i tehdy, pokud se na státního příslušníka třetí země, jenž je zároveň rodinným příslušníkem občana EU, který nikdy nevyužil svobody pohybu, vztahuje zákaz vstupu na území.

Zákaz vstupu na území státu EU vs. odvozené právo na pobyt

Několika občanům třetích zemí s bydlištěm v Belgii bylo vydáno rozhodnutí o navrácení do jejich zemí spolu s rozhodnutím o zákazu vstupu na belgické území. Ti následně v Belgii požádali o povolení k pobytu, někteří z titulu rodiče nezletilého dítěte s belgickým občanstvím, jiný jakožto potomek vyživovaný belgickým státním příslušníkem a další jakožto partner legálně žijící v trvalém vztahu s občanem Belgie. Příslušné orgány se však žádostmi nezabývaly, a to právě z toho důvodu, že se na žadatele vztahovalo platné rozhodnutí o zákazu vstupu na území. Takové rozhodnutí může v zásadě zaniknout pouze tehdy, je-li dotyčnou osobou ze zahraničí podána žádost o jeho zrušení nebo pozastavení účinků.

Pro daný případ bylo taktéž důležité, že žádný z dotčených rodinných příslušníků nikdy nevyužil své svobody pohybu v rámci Unie. Žadatelé tak nemohli vyvozovat své právo pobytu ani ze směrnice 2004/38 ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, ani z článku 21  Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen SFEU) (viz rozsudek ze dne 10. května 2017, Chavez-Vilchez a další, C‑133/15; více o tomto rozsudku viz Bulletin červen 2017, s. 10).

Předběžná otázka k Soudnímu dvoru

Belgická Rada pro spornou cizineckou agendu se rozhodla položit Soudnímu dvoru předběžné otázky, a to mimo jiné zda článek 20 SFEU a články 5 a 11 směrnice 2008/115 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ve spojení s články 7 a 24 Listiny základních práv EU brání tomu, aby se příslušné orgány zabývaly žádostí o povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny. Důvodem pro nezabývání se žádostí je skutečnost, že se na žadatele vztahuje zákaz vstupu na území, aniž by bylo zkoumáno, zda mezi žadatelem a občanem Unie existuje takový vztah závislosti, který by v případě odmítnutí udělení odvozeného práva pobytu de facto nutil občana EU opustit území Unie a zbavil by ho tak možnosti využívat podstatné části práv plynoucích z jeho občanství.  

V případě kladné odpovědi se Rada dále tázala na skutečnosti, které musí být vzaty v úvahu pro posouzení existence vztahu závislosti.

Posouzení Soudním dvorem

Ve svém rozsudku Soudní dvůr odkázal na svou judikaturu a připomněl, že existují specifické situace, v nichž navzdory tomu, že se neuplatní sekundární právo týkající se práva pobytu státních příslušníků třetích zemí a že dotyčný občan Unie nevyužil svobody pohybu, musí být státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem tohoto občana, přiznáno právo pobytu.

Takovou specifickou situací by byla například skutečnost, kdyby byl v důsledku odepření práva pobytu občan Unie nucen opustit území Unie, čímž by byl popřen užitečný účinek (effet utile) občanství Unie (viz například rozsudek ve věci Ruiz Zambrano, C-34/09, body 43 a 44; nebo rozsudek ve věci Dereci a další, C-256/11, body 66 a 67).[1]

Soudní dvůr v rozebíraném rozsudku upřesnil okolnosti, za jakých se může vztah závislosti zakládající odvozené právo pobytu ve prospěch rodinného příslušníka občana EU, který nikdy nevyužil právo pohybu, projevovat. Jedná-li se o nezletilého občana EU, musí být vždy zohledněn nejlepší zájem dítěte zahrnující posouzení všech okolností daného případu, jako je věk dítěte, jeho fyzický a emoční vývoj, míra jeho citové vazby na každého z rodičů a rizika, která by hrozila v případě odloučení od rodiče, státního příslušníka třetí země.

Naopak v případě dospělých příslušníků EU lze o odvozeném právu pobytu uvažovat pouze ve výjimečných okolnostech, kdy vzhledem ke všem relevantním okolnostem nemůže být dotyčná osoba žádným způsobem odloučena od svého rodinného příslušníka, neboť je na něm závislá.  Dle Soudního dvoru není rozhodné, zda vztah závislosti vznikl až poté, co vůči žadateli bylo přijato rozhodnutí o zákazu vstupu na území ani, že takové rozhodnutí bylo již v době podání žádosti pravomocné. Pro Soudní dvůr není rozhodná ani skutečnost, že rozhodnutí o zákazu vstupu bylo vydáno z důvodu nesplnění povinnosti návratu. I v případě, že bylo takové rozhodnutí vydáno z důvodu ohrožení veřejného pořádku, nemůže tato skutečnost vést automaticky k odmítnutí přiznat žadateli odvozené právo pobytu. Vždy je tak potřeba posoudit všechny okolnosti daného případu, včetně zásady proporcionality a nejlepšího zájmu dítěte.

Ovlivní rozsudek Soudního dvora i domácí právní úpravu?

Zákon o pobytu cizinců obsahuje obdobné ustanovení, konkrétně § 169r odst. 1 písm. j, dle kterého se musí zastavit řízení o žádosti o pobyt, pokud byl žadateli - rodinnému příslušníkovi občana ČR vydán výjezdní příkaz nebo nemá pobytové oprávnění. Žadatel tak musí vycestovat z ČR a požádat si ze zahraničí o vízum. V případně, že se na něj vztahuje zákaz vstupu na území, musí také nejdříve žádat o jeho zrušení či pozastavení a pak teprve řešit svůj pobytový status. Dle Soudního dvora však taková povinnost státního příslušníka země mimo EU může ohrozit užitečný účinek občanství Unie.

V současné době je výše zmíněné ustanovení přezkoumáváno Ústavním soudem, a to předně z toho důvodu, že jeho znění je dle navrhovatelů, kterými je skupina senátorů, zřejmou legislativně-technickou chybou. Dalším důvodem pro jeho napadení je rozpor s právem EU. Dle odůvodnění návrhu na zrušení předmětného ustanovení jsou rodinní příslušníci občanů jiných členských státu EU pod ochranou práva EU, konkrétně již citované směrnice 2004/38/ES, která omezení práva pobytu pouze z důvodu předchozího neoprávněného vstupu či pobytu neumožňuje. Jak je ale v odůvodnění návrhu dále argumentováno, ochrana práva EU, která garantuje právo volného pohybu, se vztahuje i na některé rodinné příslušníky občanů ČR, kteří pobývají v ČR.  Jedná se například o situaci, kdy občan ČR využil svého práva volného pohybu po jiných členských státech a následně se vrátil do svého domovského státu s cizincem ze země mimo EU, který se stal jeho rodinným příslušníkem. Napadené ustanovení se tak na ně nemůže vztahovat.

V návaznosti na výše popisovaný rozsudek Soudního dvora lze tak dospět k závěru, že napadené ustanovení zákona o pobytu cizinců nelze vztahovat ani na žadatele, kteří jsou rodinnými příslušníky občana ČR, který právo volného pobytu nevyužil, a že i v jejich případě bude zapotřebí žádost o pobyt vždy meritorně posoudit.

 

Poznámky

[1] Effet utile je obecnou zásadou ovládající fázi interpretace unijního práva, podle které musí subjekt provádějící interpretaci z možných nabízejících se výkladů právní normy Evropské unie vybrat ten, pomocí něhož bude dosaženo maximálního (plného) účinku normy s ohledem na její smysl.

Zdroje

K.A. a další proti Belgii, rozsudek Soudního dvora ze dne 8. května 2018 ve věci C- 82/16 .

Návrh dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky na zrušení ustanovení zákona, a to ustanovení § 169r odst. 1 písm. j) a ustanovení § 172 odst. 6 zákoan č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 46a odst. 9 a § 73 odst. 8 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 7. 12. 2017. Dostupné na https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Navrhy/Pl._US_41_17_navrh.pdf.

Fotografie

Soudní dvůr Evropské unie. Zdroj: Flickr, autor: Katarina Zdurekova, CC BY 2.0.